Čundr léto 2007

Z logici.cz
Přejít na: navigace, hledání
Hromadná fotka samospouští (ta nejpovedenější)

Místo: Bílé Karpaty

Termín: 30. 6. – 8. 7. 2007

Trasa: Bojkovice — Velký Lopeník — Strání — Velká Javořina — Vápenky — Javorník — Kuželov — Strážnice, poté vlakem do Lednice a dále Mikulov — Pálava

Účastníci:

Průměrný počet účastníků: 8,0

Fotky z čundru[editovat]

Deníček čundru[editovat]

Sobota 30. 6. 2007[editovat]

Na Hlavním nádraží jsme se sešli v hojném počtu. Kupodivu všichni dorazili dříve, než na kdy byl stanoven čas srazu, jistě proto, že už se nemohli dočkat začátku další skvělé logické akce. Obsadili jsme jedno téměř volné kupé a jeho přilehlé okolí. Ve 14:55 vlak vyrazil. Ti z nás, kteří měli nějakou představu o tom, kam jedeme, se mylně domnívali, že vyrazil do Uherského Brodu. Cesta byla dlouhá a vinou zpoždění ještě delší, ale dokázali jsme se zabavit.

Začali jsme prozíravě hrou „co kdo má s sebou“, abychom si zavčas uvědomili, co s sebou nemáme. Někteří lidé se chtěli se svými věcmi pochlubit i více než jen slovně, a tak se v oběhu objevila Martinina pepermintka, Michalova whiska, obligátní Davidovy párky v rohlíku a další pochutiny. Martina poté začala soustavně pracovat na tom, aby odepsala svou pepermintku z onoho seznamu věcí, což se jí vcelku rychle podařilo.

Jarda vybalil kytaru, Martina a Lucka zpívaly, Míša filmovala, vlak stál v polích. Nevím, jak se to přihodilo, že nám paní průvodčí sdělila, že náš vlak nejede do Uherského Brodu (i přesto, že už nestál v polích), leč osud tomu chtěl, že jsme se tuto podstatnou informaci dozvěděli dříve než ve Veselí a mohli jsme přesednout do motoráčku, který nás přes dodoutnávající Uherský Brod dovezl až do kýžených Bojkovic.

S padajícím soumrakem jsme klikatou cestičkou vystoupali k zámku, kde kdys jakýs hradní pán na svědomí vzal si 400 životů lidských. Nechtíce spáti v okolí bludných duší těchto pokračovali jsme dále bahnitou lesní cestou a houstnoucím šerem. Místo k přenocování jsme našli na mýtince v lese a začali stavět stany. Vinou nedodržení konstrukčního postupu došlo ke zlomení dvou stanových tyček, kterýžto problém byl operativně vyřešen za pomoci Hančiných zásob izolepy. V jednom stanu se uložil David, ve druhém Michal, ostatní se poskládali venku a doufali, že pršet nebude.

Neděle 1. 7. 2007[editovat]

Nepršelo, neb nebylo k tomu jediného důvodu, a krásné ráno lákalo nedospavce k aktivitě. Michal využil prvních dorazivších fotonů ke svým fotografským experimentům, čehož nezůstalo ušetřeno snad jediné místečko v okolí, natožpak živý tvor. Jarda si zase v prvních slunečních paprscích protáhl své tělo důkladným cvičením, aby se nato ještě vrátil do spacáku.

Po vydatné snídani jsme vyrazili lehce zvlněnou krajinou dubinami a bučinami směrem k Lopeníku. Martina jako obvykle udávala tempo daleko vpředu, a nudíc se tam, počala s námi hráti šipkovanou, aniž kdo z nás o tom měl potuchy. Tak se Martininým šipkám moc ohlasu nedostalo, zvláště když šly neustále po cestě, kterou jsme měli jít i my, to jest po zelené. První zastávkou se nám stala Modrá voda, kde jsme u studánky, kterou nám ukázali zde stanující trampíci, doplnili v parném dni tolik potřebnou vodu. Samotný úkaz toho jména, malé jezírko obklopené skalnatými srázy, svému jménu zelenkavou barvou moc čest nedělal a plovoucím slizem moc ke koupání nevyzýval. Přesto v něm Jarda své tělo smočil a i pár temp si zaplaval a ostatní odvážlivci aspoň nohy zchladili. Po pár metrech dalšího pochodu se nám jednak podařilo ztratit značku a druhak se vzájemně ujistit v tom, že to nevadí, že prostě jen půjdeme zkratkou. Zkratka nás měla dovést k jakési zřícenině, ale místo toho nás dovedla na prašnou cestu, kde jsme v poledním žáru pojedli a Martina si zrobila lodičku z kůry, následně pak kamsi na kopeček vprostřed lesa. Tam už nešlo popírat, že nemáme jistotu ohledně naší aktuální polohy. Snažili jsme se lokalizovat na mapě a za pomoci GPS se nám to vcelku podařilo – s tolerancí zhruba dvou kilometrů. Po důkladné analýze jsme sestavili nejpravděpodobnější model určující naši polohu vzhledem k předpokládané korespondenci mezi mapou (ještě z federálních časů) a okolní krajinou, jež se dala shrnout v jedné větě: „Lom je támhle pod kopcem.“ A dále jsme si již jen užívali ten blažený pocit, když další a další objevující se skutečnosti naprosto přesně zapadaly do naší teorie. Tak jsme zakrátko natrefili nejen na značku, ale i na silnici E50 a u ní stojící motorest Rasová, kde jsme doplnili zbývající prázdná místa i místečka v našich žaludcích.

Odvalili jsme se odtud s cílem plácnout sebou na prvním kopci. A jak jsme si předsevzali, tak jsme i učinili a cestou jsme ještě zvládli vyfotit se na zemědělské technice trojnásobnou samospouští. S výběrem místa jsme se příliš nezdržovali, prostě vprostřed louky jsme shodili batohy a uvelebili se každý dle libosti. Až na Hanku, která pokračovala dále k lesu ve snaze najít stín či houby (možná obojí). Ostatní marnili čas, jak to šlo: polehávali (takřka všichni), pochrupávali (někteří), házeli si Míšiným frisbee talířem (Míša, Maruška, Michal, Štěpán), fotili (Michal), hráli na kytaru (Jarda), zpívali (Martina, Lucka, Míša, Maruška, Jarda, Štěpán) a bubnovali (Míša, Štěpán). Poslední tři uvedené činnosti jsme se snažili uvésti v harmonický soulad, tu s většími tu s menšími úspěchy. Zatím se vrátila Hanka, jež nenašla ni klidu, ni stínu, ni hub, ni ň, jen samé rekreační objekty. Náš hudební soulad pak dosáhl maxima ve Třech čunících, kdy jsme byli za svůj muzikální výkon pochváleni skupinkou kolem procházejících rekreantů z nedaleké chatky. Tento úspěch nás povzbudil k tomu, že jsme se rozhodli dnes již dále nejít a navázat zde družné styky s místními obyvateli. Vhodnou příležitostí se stala chvíle, kdy si klučina, jehož David už od prvního vidění překřtil na Cvaldu, začal před chatkou hrát fotbal s maminkou a babičkou. Rázem před inkriminovanou chatkou chatkou kopal do míče hlouček logiků a Cvalda. Za podaný výkon jsme si vysloužili nejenom uznání (byli jsme považováni za studenty FTVS), ale také desetilitrový kanystr s vodou, což je na čundru tekutina dosti důležitá. Zatímco jedna skupina čerpala vodu, druhá skupina se již směle pustila do vaření. Vařily se těstoviny s rajčatovou omáčkou ochucenou dostupnými ingrediencemi. Vzhledem k problémům s dosažením varu se tedy spíš nevařily, ale i přesto byl výsledek po přidání značného množství kečupu dobře poživatelný a během chvíle byl – navzdory všem řečem – celý kotlík zdárně vyprázdněn. Po večeři jsme se uložili, na dobrou noc si zahráli na kulatiny a pak už spali, navzdory pohmožděným žebrům, silnému větru a hrozbě deště.

Pondělí 2. 7. 2007[editovat]

Déšť se nedostavil, panovalo naopak celkem slušné vedro. Cestou z kopce se šlo příjemně, Maruška a Jarda stihli dokonce postavit bránu pro motocyklistu, do kopce to už bylo horší.

Před vstupem na orchideovou louku jsme se u infotabule poučili, co že to na nás vlastně čeká, rozdělili se do skupin a začali soutěžit, kdo první najde nějakou tu orchidej. Pravděpodobně vyhrál Michal, pokud ovšem to, co našel, bylo to, co hledal.

Dalším highlightem toho dne byl výstup na Velký Lopeník. Pokochali jsme se výhledem z rozhledny, vyfotografovali se na jakési dřevěné skulptuře na slovenské straně hranice a pak, zatímco někteří v poklidu obědvali, se skupinka hledačů vydala hledat ukrytý poklad. Skupinku vedl Michal, respektive jeho GPS, takže drahnou chvilku se jen chodilo sem a tam po vrcholku kopce. Když se ale vyřešily počáteční nejasnosti (jako třeba kde že je sever), pátrání začalo nabírat určitý směr, totiž směr do hloubi lesa, a konečně byl poklad kupodivu opravdu nalezen.

Sestup z Lopeníku ozvláštnil David, lépe řečeno jeho zarputilá snaha nepřekročit slovenskou hranici. Vzhledem k tomu, že turistická stezka vedla chvíli na té, chvíli na oné straně a vzhledem k povaze terénu, neměl to zrovna jednoduché. Ale postupoval rozvážně od jednoho hraničního patníku ke druhému, prodíral se houštinami, prosekával křovinami, a to všechno stále na té správné straně hranice.

Ve Strání nám obchod zavřel takřka před nosem a ani s hospodou to nevypadalo dobře, naštěstí se nám ale podařilo s pomocí domorodců najít otevřenou večerku. Usadili jsme se před ní na lavičkách pod přístřeškem, pořádali dovnitř loupeživé nájezdy a zakoupené potraviny okamžitě konzumovali. Existenci přístřešku jsme zvláště ocenili když se silně rozpršelo. Když konečně přestalo pršet, obchod byl již dávno vydrancovaný a zavřený. Když pak byl i Luciin (?) batoh osvobozen ze zajetí bedny, vydali jsme se hledat místo k přenocování.

Našli jsme ho v ovocném sadu nad vsí, a zatímco Štěpán připravoval večeři, ostatní se věnovali stavbě živých pyramid a jiné akrobacii. Po večeři dával David lekce hraní na ruce a některým pilným žákům se dokonce podařilo vydat pár tónů. A dokonce se nám podařilo poskládat se tak, že jsme si mohli zahrát na smích. Většina lidí se opět rozhodla spát venku, tentokrát ale v noci pršet začalo. Lucie, Martina a Maruška se tím nejdřív nijak neznepokojovaly a spaly dál, když ale déšť ani buzení neustávalo, přesunuly se do stanu. Jarda, Štěpán a Míša se přikryli tropikem a naivně se domnívali, že je to před deštěm uchrání…

Úterý 3. 7. 2007[editovat]

Ti, kteří přes noc trochu navlhli, osychali a přitom se debatovalo, kdo a kam půjde dál. Někteří uvažovali o možnosti dojít si na blízké koupaliště, Jarda zvažoval možnost odjet s Martinou na Sardinii a Michal, aby nemusel odjíždět do Prahy vyřizovat pas, požádal Martinu (a následně i několik dalších lidí) o ruku. Žádná ze zmíněných akcí nakonec nebyla provedena. Maruška, Hanka a Míša došly zpátky do vesnice a u laskavých domorodců doplnily zásoby vody. Nadešel čas prvního z mnoha loučení, Martina a Michal se ten den vraceli do Prahy, a tak se vydali zpět do Strání na autobus. Ještě předtím jsme ale pro skupinovou fotku sestavili pyramidu z devíti lidí.

Na další cestu jsme vyrazili poměrně pozdě. Ten den nás čekalo stoupání a asi se nemohlo dočkat, protože začalo hned za ovocným sadem na sjezdovce. David obětavě zaskočil za Martinu a pochodoval daleko před zbytkem výpravy. Jarda si postěžoval, že má málo zátěže a vynesl na kopec Hanku i s batohem.

Až na Velkou Javořinu to bylo samé stoupání, a to převážně do kopce. Cestu jsme si zpestřovali hledáním přeznačené značky a pokusy o zpěv. Nahoře jsme si dali pauzu, pořídili zápis do vrcholové knihy a spoustu panoramatických fotek, odpočívali a kochali se výhledem do kraje. Puzeni hladem, vydali jsme se hledat chatu, která měla kdesi na vrcholu být. Bohužel se ukázalo, že chata je na zcela nevhodném místě, totiž hodný kus pod vrcholem na slovenské straně hranice. David vytrvale odmítal hranici překročit a ve skupině nakonec převládl přehnaně optimistický názor, že nějaká hospoda jistě brzy bude a teď se nemusíme zacházením zdržovat. Jediná Hanka odmítla tento optimismus sdílet a trvala na přestávce na jídlo. Vrátili jsme se tedy k vrcholové knize a krátce a rychle pojedli. Poté následoval, jak už to po výstupech bývá, sestup. Když jsme konečně sestoupali, ocitli jsme se ve vsi Vápenky a dali se do hledání vytoužené hospody. Nakonec jsme dorazili do rekreačního střediska, které se nám v tu chvíli zdálo být oázou a rájem na zemi. Obsadili jsme stůl na terase, objednali a snědli spoustu jídla, vypili spoustu pití (včetně několika litrů sudového vína) a někteří se dokonce odhodlali použít místní sprchy. Brzy bylo jasné, že ten den už se nikam daleko nepůjde a teprve s padajícím soumrakem jsme se vydali hledat místo k přenocování. Nakonec jsme se uložili v jakémsi dolíku lemovaném stromy a polem. David si postavil stan a tentokrát se mu to vyplatilo, protože v noci začalo pršet. Jak déšť sílil, postupně sláblo odhodlání ostatních spát venku. Jako první to vzdaly Hanka a Míša a zalezly do již postaveného stanu, po chvíli se ostatní pustili do stavby Jurka, což jim trvalo jen dvě minuty. Jako jediný odolal Štěpán a kryt stromem a keřem vydržel venku, a kupodivu i v suchu.

Středa 4. 7. 2007[editovat]

Ráno se nikomu moc vstávat nechtělo, ani dopoledne se nikomu moc vstávat nechtělo. Povalovali jsme se pod stromem (aby na nás nepršelo) ve změti spacáků (aby nám nebyla zima), snídali a četli si z knížky o kouzelných bytostech. Nakonec jsme se navzdory všemu zvedli, zabalili se a vyrazili – zpátky do rekreačního střediska na oběd. Vydatná krmě a teplá sprcha pozvedly morálku skupiny, a tak jsme se přeci jen vypravili na další cestu. Do Nové Lhoty jsme dorazili pět minut před zavírací dobou místních potravin, a tak jsme mohli doplnit stav zásob. Hned za vesnicí se nám málem podařilo zabloudit, ale díky dobrotivému domorodci, který nejprve musel vyvinout veliké úsilí, aby nás přesvědčil, že jdeme špatně, a pak nám poskytl podrobné instrukce, jsme nakonec našli správnou cestu. Záhy jsme byli postaveni před těžkou volbu kudy pokračovat, jelikož se dalo jít buď chatovým údolím nebo přes kopec s hradištěm. David a většina ostatních lidí byli pro cestu údolím, Štěpán chtěl raději přes kopec a po kratším váhání se nakonec s Jardou rozhodl, že tuto menšinovou variantu zrealizují. Nelitovali, ba dokonce jejich volba se nakonec ukázala jako zásadní pro průběh událostí nadcházejícího večera. Leč nepředbíhejme, došlo na dělení. Jarda a Štěpán stoupali cestou pozvolna mezi poli až k lesnatému vrcholku. V lese se občerstvili malinami a vystoupali až k vrcholku s jasně patrnými mohutnými valy bývalého hradiska. Po cestě dolů byl učiněn nález dne, když hned vedle cesty spatřili dvě opravdu utěšeně vzrostlé bedly. Pak již jen scházeli dolů posečenými loukami, kdesi se jim podařilo ztratit značku, ale ani je to moc netížilo, sešli k potoku a přes něj a podle něj až do Javorníku.

Ostatní zatím sestupovali pěšinou po louce a skrz křovinaté houští a poté pokračovali podél potůčku obrostlého obrovitými lopuchy. Cesta Filipovským údolím příjemně ubíhala, osvěžili se u pramene a odolali vábení restaurace , a jak ve zprvu romantické divočině přibývalo chatek, blížili se k Javorníku. Tam nastala menší komplikace v hledání druhé skupiny, kterážto čekala na smluveném místě u kostela, jenž byl ovšem evangelický, a tudíž bez věže a dosti nenápadný, naštěstí mobilní technika všechno během okamžiku vyřešila. Tak jsme dleli na náměstí a jedli rohlíky, sýry a maliny. Lucka pohazovala vlasy. Leč blížící se soumrak přeci jen narušil tuto naši pohodu a my se vydali dál na cestu najít místo, kde strávíme nadcházející noc. Vykročili jsme odhodlaně, nedošli jsme však ani na konec Javorníka. Vida jak si pyšně neseme naše dvě výstavní bedly, oslovil nás místní domorodec, jenž zrovna něco kutil před chalupou. „Rostou, rostou?“ Slovo dalo slovo a najednou tu bylo mazlící se kotě a bodrý domorodec nám rozléval svou domácí slivovičku. Po první skleničce přišla druhá, pak třetí a následně i nabídka, abychom přenocovali na jejich zahradě. S povděkem jsme přijali a na oplátku domorodcům věnovali obě bedly. Sotva jsme stačili postavit stany a už tu byla paní domorodcová s mísou obalovaných bedel a pan domorodec s plnou lahví kalvádosu. Bylo nám dáno dřevo a možnost rozdělat si oheň v udírně. Tak jsme připravili oheň a hostinu z našich skrovných zdrojů a sesednuti kolem ohně jsme se jali hudbou a zpěvem lákati pána a paní domu, aby si k nám přišli přisednout. Tentokráte však náš zpěv neměl takový úspěch. Nezabrali ani Tři čuníci… Tak jsme hráli a hodovali a popíjeli sami, až se postupně lidé začali trousit do ležení, které vzniklo mezi stromem a Davidovým stanem. Oheň pozvolna dohořel a zpěv dozněl…

Čtvrtek 5. 7. 2007[editovat]

Tu noc nás bylo o jednoho víc, ono roztomilé kotě si nás totiž tak oblíbilo, že postupně vyzkoušelo snad všechny naše spacáky, o stanu nemluvě. A taky nám asi snědlo zbytky večerní hostiny, i když tohle obvinění se nepodařilo prokázat. Po trochu rozvleklé snídani jsme se rozloučili s přelaskavými hostiteli i s jejich kotětem a vydali se směrem ke Kuželovu. Mrholení chvílemi přecházelo v déšť a ten zas v liják. Střídavě jsme oblékali a svlékali pláštěnky, v kritičtějších momentech se schovávali do lesa či do křoví. V jedné dešťové pauze objevil se před námi dlouho očekávaný highlight – kuželovský větrný mlýn. Tam byl také stanovený sraz s Martinou, která se po úspěšně složené zkoušce rozhodla znovu vrátit. Prohlédli jsme si mlýn, vyslechli výklad o útrapách mlynářského řemesla, posvačili a čekali jsme na Martinu. Leč po té stále nebylo ni vidu ni slechu. Použitím mobilního přístroje jsme zjistili, že sedí dole ve vesnici v hospodě. Krátce poté, co jsme ji vyburcovali z hospody se Martina vskutku objevila i s Adamem, dlouho utajovaným novým příchozím. Totožnost nového příchozího byla poslední informací, kterou se ještě na čundru toužil dozvědět David, a získaje ji rozhodl se pokračovat po vlastní ose do Strážnice a domů. Také Jarda váhal, má-li pokračovat nebo se věnovat učení, rozhodl se však prozatím jít s námi.

Po jedné z přeháněk, jichž bylo v tento den opravdu hodně, jsme vyrazili. Sluníčko pražilo, ale měkká hlína z pole se nám lepila na boty. Pak se zase spustila další intenzívní přeprška… Stoupali jsme do kopce a proti nám tekl dolů potůček. Martina konečně našla použití pro svou lodičku vyrobenou ještě v parných dnech, kdy po dešti nebylo ani stopy. Lodička se prodírala dolů úzkým korytem, my stoupali vzhůru ke Třem kamenům. Zde jsme si poprvé uvědomili, že se nám někde ztratil Jarda. Jelikož jsme si byli jisti, že se nachází někde před námi, moc jsme se tím nezabývali a usoudili jsme, že prostě šel trochu dopředu. A tak jsme poté, co jsme pod stromem přečkali další intenzívní přepršku, pokračovali dále tu mokrou travou, tam klouzavým bahýnkem. Šli jsme podél státní hranice a šli jsme na vrch Kobyla a Jarda pořád nikde. Když už si někteří začali myslet, že nás prostě bez rozloučení opustil, zazvonil telefon a ukázalo se, že Jarda není daleko před námi, ale naopak kdesi daleko za námi. Usadili jsme se tedy na místě, kde nás ta zpráva dostihla, dali si svačinku a čekali. To místo bylo bohužel na luční cestě vprostřed stráně a dost nechráněné před větrem. Naštěstí Jarda běhá rychle.

Dál jsme sestupovali mokrými loukami a občas i mokrým deštěm a Míša a Jarda zjistili, že chodit naboso v bahně je sice velmi příjemné, ale o dost víc to klouže. Konečně jsme dorazili do civilizace a po chvíli pochodu narazili i na jednu z jejích příjemných forem, bufet u koupaliště. Bufet jsme s povděkem využili všichni, koupaliště naplno jen Jarda. Pak už byl nejvyšší čas hledat místo k přenocování. Podle jedné mapy se jako ideální jevil nedaleký lesnatý vršek Travičná, podle druhé mapy byla na tom vršku rozhledna a k ní vedla turistická cesta. Metodou průzkumu terénu jsme se přesvědčili, že druhá mapa má bohužel pravdu. Dlouho jsme rozvažovali, co budeme dělat teď a co ráno, nakonec jsme za naprosté tmy začali stavět stany na velmi malém plácku těsně vedle lesní cesty. Směstnat dva stany na tak malý prostor bylo problematické, problematičtější ale bylo směstnat do dvou stanů osm lidí. Došlo i na losování, výsledkem bylo rozdělení se na čtveřice a dosažení maximální kapacity Jurka pokud jde o možný počet lidí spících v jedné vrstvě.

Pátek 6. 7. 2007[editovat]

Ráno jsme, jak bylo večer domluveno a prohlasováno, vstávali brzy, jelikož nás čekal dlouhý přesun. Uprostřed balení nás překvapil kolem projíždějící autobus plný dětí, který je zřejmě vezl na nedalekou zábavní farmu, o které mlčely obě mapy. Cesta do strážnice probíhala v poklidu po silnici, poslední úsek dokonce po velmi rušné silnici, leč nebylo zbytí. Ve Strážnici nám v podstatě plánovaně ujel ranní vlak, tak jsme složili svá zavazadla v úschovně a vydali se na prohlídku města. Prvním zastavením se stala jedna ze zachovalých bran městského opevnění, kde vzniklo skupinové foto, k němuž se někteří postavili s hlavou vzhůru a jiní zase hlavou dolů. Poněkud delší zastavení následovalo v potravinách na náměstí, kde jsme si nakoupili pochutiny ke snídani, a na schodech před jmenovanými potraviny, kde jsme tyto pochutiny společně zkonzumovali. Odtud bylo jen kousek do cukrárny, kde jsme se ovšem zdrželi už jen chvíli. Posíleni jsme pak vyrazili hledat další místní pamětihodnosti. Našli jsme starobylý mlýn, ale ačkoli nás pan mlynář zval dál, na prohlídku nám bohužel čas nezbýval. Co jsme naopak nenašli, byl zámek, vydali jsme se ho totiž hledat na opačnou stranu města, a když jsme si to konečně uvědomili, bylo pozdě a my se museli vrátit na nádraží.

U příjemného pána jsme si vyzvedli svá zavazadla a pak už nás luxusní Regionova unášela směr Hodonín, zatímco my jsme povětšinou pospávali. V Hodoníně jsme přesedli do méně luxusního vlaku, ve kterém jsme stejně tak pochrupávali až do Břeclavi, kde na nás již čekal historický Hurvínek, jímž jsme se drkotali do Lednice, a většinou jsme opět pochrupávali, jen Míša a Štěpán chvíli prozkoumávali vagón, které dveře se dají otevřít, kterou páčku lze posunout a kterou klikou se dá otočit…

V Lednici jsme zamířili přímou cestou k zámku. V parku jsme obsadili pár laviček, něco pojedli, a zatímco Štěpán hlídal batohy a tak různě lelkoval, ostatní se vydali na prohlídkový okruh zámkem. Za zaznamenání zde stojí další highlight, zvláště Lucií toužebně očekávaný, totiž schodiště v zámecké knihovně vyřezané z jediného stromu. Prohlédli jsme si také skleník plný exotických rostlin a prolezli živé ploty v parku. Na večeři jsme zašli do hospody na náměstí a najedli jsme se dosytosti, ovšem až na pár jedinců, kterým nebylo zrovna nejlíp. Za soumraku jsme pak znovu procházeli parkem, kousek za ním totiž mělo ležet místo vhodné k přenocování. Cestou jsme ale potkali kamennou bránu, někomu to nedalo a za chvíli už po ní lezli skoro všichni. Podobných překážek na nás bylo nastraženo víc: stromy, na které bylo třeba vylézt, lavičky, na kterých bylo třeba posedět, minaret, který bylo třeba obhlédnout, pěšiny, na kterých bylo třeba zabloudit, a konečně plot, který bylo třeba překonat. Než jsme se dostali na vyhlédnuté místo, byla tma a v té tmě jsme zjistili, že na vyhlédnutém místě vznikla oplocená obora s budoucím extenzívním chovem jelenů. Na nějaká komplikovaná řešení bylo naštěstí pozdě, a tak jsme se uložili na travnatém pásu mezi oborou a řekou s přesvědčením, že tentokrát jistě pršet nebude.

Sobota 7. 7. 2007[editovat]

Noc byla krásná, hvězdnatá, a stejně tak ráno, nebe bez mráčku. Jelikož polovina naší osmičlenné družiny se chystala již dnes nastoupit cestu domů a za sebou jsme měli včerejší brzké vstávání, tak jsme ráno nikam nechvátali. V poklidu jsme posnídali pudink, sušenky a čaj, až se přiblížila hodina, kdy měli ti, kdož nás v tento den chtěli opustit, konkrétně Adam, Martina, Lucka a Jarda, zamířit do Podivína na vlak, který je po několikerém přestupu měl zavézt do Velké nad Veličkou, kde Adam zanechal své auto. Na rozloučenou jsme udělali foto na koních, jelikož na pyramidu nás již bylo málo. Pak jsme zamávali odcházejícím (na reference o jejich další cestě se musíte ptát jen jich) a sami jsme také balili své věci a hotovili se k odchodu. Šli jsme opět parkem, a vidouce kolem sebe mračna nevěst, ženichů a svatebčanů, a na každém rohu nějakou svatbu, uvědomili jsme si, jakého dnes máme data. Když jsme se začali zaobírat myšlenkou, že bychom se mohli nenápadně připojit k nějaké svatbě, zavolal Jarda z Břeclavi, že si svou cestu domů ještě rozmyslil. Tak jsme se smluvili, že se sejdeme v Mikulově. Na lednickém nádraží jsme opět vlezli do Hurvínka a nechali jsme se jím odvézt do Bořího lesa, kde jsme přestoupili do jiného vlaku, jenž nás dopravil až do Mikulova. Tímtéž vlakem, jen v jiném vagónu než my, přicestoval i Jarda, a tak jsme se opět shledali na peróně mikulovského nádraží. Odtud jsme se vydali přímo k obydlí Štěpánových rodičů, kde nás ovšem nikdo nevítal, neb všichni očekávali na zámku příjezd Napoleona. Uložili jsme si tedy své věci v pokoji a pak jsme se rozvalili v kuchyni a něco pojedli. Mezitím dorazila ještě jedna dvojice zde přebývajících návštěvníků, hned se ale opět odebrala též na zámek. Naší poklidnou letargii v kuchyni nemohlo nic narušit…

Nakonec jsme se ale přeci jen odhodlali vyhrabat se ven. Napoleona jsme nechali Napoleonem a vyrazili jsme na nedaleký Svatý kopeček. K jeho zdolání jsme si nevybrali právě tu nejsnazší cestu, ale nahoru jsme se po překonání všech překážek přeci jen ve zdraví dostali. Tam jsme se pokochali výhledem do kraje, nechali se ofouknout větrem a zamířili po jiné cestě zpět. Vyšli jsme ve městě a s cílem něco pojíst jsme vyhledali hospodu v průjezdu. Každý si něco objednal, něco dostal a něco začal jíst. Poměrně brzy však talíře začaly měnit svá místa, až nakonec všechna jídla nepokrytě rotovala. Tak každý okusil ode všeho a mohli jsme se syti odebrati domů.

To již padal na krajinu soumrak a na nás nakupená únava z předešlých dnů. Příliš jsme se jí nebránili, umyli jsme se, uspořádali si v pokoji své ležení a spokojeně ulehli. Pouze Štěpán ještě nějaký čas pobyl na zahradě u ohníčku a věnoval se zdejší společnosti. I on pak vyhledal své místo v uspořádání pěti logiků na dvou postelích, a to už jsme spali všichni…

Neděle 8. 7. 2007[editovat]

Ráno se ukázalo, že ne všichni spali stejně dobře. Jardu jsme našli nataženého na karimatce před postelí, kam se přemístil v noci, když měl výčitky, že moc utiskuje Hanku. Zatímco ostatní vstávali, Jarda se opět rozvalil na volné posteli a dospával. Zbytek skupiny se zatím odebral na zahradu, kde snídal, lenošil, užíval sluníčka, čekal na to, až Jarda vstane, a plánoval, kam potom vyrazit. Když Jarda vstal a nasnídal se, táhlo již k polednímu, a tak se nám hodilo, že spoje byly již nalezeny a trasa naplánována. Jelo se na Pálavu. Ještě předtím jsme si ovšem čekání na spoj do Věstonic zkrátili procházkou po zámeckých zahradách. Pak nás bus odvezl do Dolních Věstonic. Zde jsme si nejprve trochu zašli k takzvanému kalendáři věků, kde jsme se poučili, po čem že to tu chodíme. A pak jsme již stoupali k hradu Děvičkám. Tuto hradní zříceninu jsme si zběžně prohlédli, pohled na hodinky však již zavdával důvod k obavám, když si Štěpán uvědomil, že počítal na přechod o hodinu více času, než jsme kdy měli. Nicméně jsme pokračovali dále po červené na vrchol Děvína, nejvyššího vrchu Pálavy i celého širokého okolí. Zde ovšem již nešlo popírat zřejmý fakt, že do Mikulova to na námi vyhlédnutý autobus do Brna nestihneme. Stejně jsme šli dál, neboť jiného východiska tu nebylo. Po kamenité cestě jsme sestoupili do Klentnice, kde bylo dohodnuto řešení. Rozdělíme se na dvě skupiny a zkusíme cestou stopovat. Když se alespoň jedné skupině podaří dorazit včas, vezme batohy i ostatním, kteří přistoupí do onoho inkriminovaného autobusu na nedaleké zastávce. Zbývalo nám o něco málo více jak hodina času. Maruška a Jarda vyrazili jako první skupina napřed. Míša, Hanka a Štěpán zkoušeli stopovat u autobusové zastávky na začátku Klentnice. I vzhledem k počtu kolemjedoucích aut bezúspěšně. Naštěstí se k nim brzy dostala zpráva, že Maruška a Jarda se už vezou směr Mikulov. Naplněni novou nadějí a po další chvíli bezvýsledného stopování, začali tedy pochodovat po silnici do Perné k autobusové zastávce, kde podle všech předpokladů měl zastavit autobus do Brna s Maruškou, Jardou a všemi zavazadly. Na krizový scénář plný akčních scén ale naštěstí nedošlo, zavolala totiž Štěpánova maminka a nabídla odvoz autem. Jak prosté a nečekané řešení situace :) Tak jsme se všichni znovu setkali v Mikulově, bleskurychle se zabalili a běželi na autobus.

Díky přesnému načasování jsme ho stihli a nacpali se dovnitř i se zavazadly. Jak se autobus blížil k Brnu, stával se plnějším a plnějším, až se i slovo „přeplněný“ dalo použít pouze jako eufemismus. Nicméně zvládli jsme to, v Brně se nám podařilo nakoupit potraviny a nenechat si přitom ujet vlak a cesta do Prahy pak už byla příjemnou kombinací pojídání, pospávání a hraní slovních her.

Přežili jsme to všichni :)