Čundr léto 2005

Z logici.cz
Přejít na: navigace, hledání

Fotky z čundru[editovat]

Míšiny fotky

Štěpánovy fotky

Michalovy fotky

Deníček čundru České Švýcarsko 2005[editovat]

Na čundru – cesta do kempu, 17. 8. 2005

Jak to všechno začalo? Nikdo přesně neví. Výsledkem veškerého organizování byl sraz v 10 hodin na Masaryčce. V pondělí 15.8. Míša a Štěpán přišli před, Hanka přišla přesně, přišli i Martina, Michal, Jarda a Adam. Nepřišlo spousta lidí. Jmenovitě David a Franta, který nemohl kvůli mokrým ponožkám. A taky nesdílel Michalovo nadšení z deště. Pršelo. Jeli jsme letadlem do Ústí nad Labem. Tam jsme asi hodinu zjišťovali, z kterého nástupiště jede autobus. V autobuse jsme se zbavili části zátěže – Hančiny peněženky. Stejně jídla měla dost. Vystoupili jsme v Tisé. Hanka hledala peněženku až ji konečně nenašla. Vyrazili jsme do nedalekých Tiských stěn. Pršelo. Proběhla bahenní koupel nohou a šplhání po skalách. Došli jsme do Ostrova a v hospodě hráli nomic prší. Už to vypadalo tragicky, ale dotáhli jsme to až na Děčínský Sněžník. Stanovali jsme kousek od srázu, zahaleného mlhou. Všechny ochranáře, kteří nás přišli vyhodit, jsme ze srázu hodili.Slezli jsme se všichni ve stanu pro tři. Nedostatek kyslíku udělal své. Hráli jsme infantilní hry.

16.8. Vstali jsme jen s mírným zpožděním oproti plánu. V rekordních 8.30. A nakonec jsme i vyrazili. Směr Maxičky. Ještě před nimi začalo sbírání hub. Začala s tím Hanka a brzy se to vymklo jakékoli kontrole. Byl jich plný kotlík. V Maxičkách jsme se usadili před hospodou na zahrádce a pojedli. Někteří se už ani nechtěli zvednout. Pak jsme to krosli průseky a bravurně zvládli i situaci, kdy skutečnost naprosto nekorespondovala s mapou. Sešli jsme do Dolního Žlebu a přeplavili se přes Labe za pomoci tří lan a dvou rukou. Následoval výstup na Labskou Stráň, kde jsme hledali tak osmnáctileté děti, aby nám řekly, kde před osmi lety pařily s Jardou. Nenašli jsme je, zato jsme našli broukovou louku s polotovarem ohniště, kde jsme se utábořili. Smažili jsme houby na pánvi na másle a telepaticky hasili oheň hlava na hlavě.

17.8 a 18.8 Kvůli snídani a tomu, že Jarda třískal bonbonem o zuby, nám zavřela samoobsluha. Moc hezkým údolím Suché kamenice jsme zamířili ku Hřensku. Cestou na nás opět útočily zástupy hub. Zkýsli jsme v hospodě u silnice hned na kraji Hřenska. Byl tam moc ochotný hostinský, který se mohl přerazit, ale využíval dětské práce a tak jsme nakrmili mouchy a šli dál. V Hřensku to vypadá hrozně. Vykoupili jsme veškeré vietnamské zásoby Pikaa. Vše bylo tak přesně zorganizováno, že jsme stihli poslední lodičku skrz Tichou soutěsku. Nepřevrhli jsme se. Jela s námi ženská, která chtěla rum a do Prahy. Pokračovali jsme pěšmo soutěskou a pak do prudkého kopce. Míša nepodlezla zábradlí. Nahoře bylo těžké rozhodování, kam dál. Franta nám nepomohl a tak jsme se v zoufalství odhodlali k té nejhorší variantě – kemp v Mezní Louce. Šlo se na recepci domluvit slevu. Uvařili jsme večeři a šli do hospody, nechat se obdivovat od motorkářů pro naši zdatnost. Opíjeli jsme se vínem a zmrzlinou, trumfovali v refrénu sousední skupinu, viděli kočku a sršeň Vencu a odešli jako poslední. Už někdy v průběhu odpoledne začal vznikat nápad. Nápad na noční pochod. sešli jsme se zas v jednom stanu a hráli na schovávanou. Problém byl s přesnou lokalizací pikoly. Štěpán neusnul a počítal minuty, takže v něm přežívala vůle skupiny vyrazit. Vyrazili jsme po silnici hbitým krokem ku Pravčické bráně. Cesta byla jasná, rychlá a přehledná. Až na jedno místo. Vystoupali jsme k hotelu, přelezli ostnatý drát (NP-úplný) a kochali se vyhlídkou na mlhu v údolí, když tu nás vytrhl z rozjímání vcelku přívětivý hlas hlídačův. Slunce vycházelo za kopcem a Michal spal. Jak mile nás přivítali, ještě mileji nás vyprovodili. Dobrý den, děkujeme, na shledanou. Zpět jsem šli po červené, Michal cestou místy spal. V kempu šli někteří spát, jiní jíst, což je ekvivalentní. Zvláště je třeba zdůraznit kakao a stan (?) Před polednem jsme opustili kemp abychom dostáli podmínkám slevy. Cesta byla kopcovitá. Někteří se cestou pokoušeli o zpěv. Potkali jsme Malou Pravčickou bránu – někteří ji zlezli. Někteří s batohem. Dále jsme potkali loupežnický hrad Šaunštejn. (Ještě předtím ovšem Martina zavřela Michala do kruhu. Ven se dostal jen jeho duch. Je tu s námi i teď.) Na dvě fáze jsme lezli nahoru. Někteří s batohem. Výhled byl překrásný. Nikdo neuvázl na schodech, takže se mohlo jít dál. Ve Vysoké Lípě jsme se rozdělili.

Hanka, Míša Michal, Jarda, Štěpán Martina, Adam
Šli jsme do kempu. S bedlou a slivkami. Vody sotva po kotníky a motorkářům chyběly holky. Tak se šlo do Jetřichovic. Krásnou zkratkou. Koupaliště vyhovovalo, studené, řasnaté. Osvěžující. Po dlouhé době přišla druhá skupina. Šli jsme do hospody. Pili jsme, jedli jsme, pili, … atd. Horké maliny se zmrzlinou. Martina spala na stole. Všimli jsme si SMS, že máme jít do Jitřichovic. Plánovali jsme nad mapou. Během cesty (po silnici) se nic nestalo.

Vyrazili jsme hledat nocleh, cestou se Štěpán snažil zahřát po druhé koupeli ve studené vodě, nesli jsme si podezřelou vodu ze záchodu a vzpomínku na skoky do vody. K večeru jsme si našli krásnou loučku se srnkami nebo kozami a houbami a bunkrem. Vařili jsme večeři. Těstoviny a hrachovou polévku s cibulí, houbou, koněm, česnekem, máslem a zahuštěnou pohankou, takže to byla kaše. Šli jsme spát s východem měsíce. A spali jsme dlouho.

19.8. Když jsme se konečně všichni vzbudili, nasnídali jsme se vloček a pak dlouho leželi, jedli, nepili a psali deníček. Nevědělo se, jestli už čundr končí, nebo jestli se pokračuje. Někteří museli odjet a i když ostatní chvílemi chtěli pokračovat, nikdy ne všichni naráz, takže až do poslední chvíle nebylo jasné, jak to s námi vlastně je. Poměrně pozdě se vyrazilo na další cestu. V Kunraticích jsme i přes spěch zašli na pár minut do hospody, mimo jiné doplnit zásoby vody. Tam jsme se také rozloučili se Štěpánem, který se vydal vstříc dalším dobrodružstvím na vlastní pěst. Zbytek pokračoval po silnici a zanedlouho jsme došli do České Kamenice. Našli jsme nádraží a tam se konečně ukázalo, že čundr končí. Vlakem jsme dojeli do Děčína. Měli jsme chvíli času, kteroužto jsme vyplnili hledáním hospody, objednáváním si bramboráčků a následně jejich rychlou konzumací. Co se nestihlo sníst, vzalo se do ešusu s sebou. Ve vlaku do Prahy jsme se zabavili kolektivním pojídáním kyselých rybiček spečených do beztvaré hroudy. Michal při té příležitosti konečně naplno využil svůj foťák. Definitivním koncem celé akce bylo její zhodnocení, kteréžto jsme provedli na nádraží, na kterém vše začalo.