Čundr červenec 2006

Z logici.cz
Přejít na: navigace, hledání

Fotky z čundru[editovat]

Štěpánovy fotky

Míšiny fotky

Deníček čundru Broumovsko 2006[editovat]

Hromadná fotka samospouští. Michal s Annou zrovna někde trucují.

Pátek 14. 7. Sraz byl na Hlavním nádraží a v 16.10 odjížděl vlak. Koupili jsme si jízdenku do Hronova, ale ještě cestou jsme si to rozmysleli a Michal se s průvodčím nějak dohodl, takže jsme jeli až do Teplic nad Metují. Zadarmo. Cestu jsme si zpestřili stěhováním do jiného vagónu. Již tady vzniklo dělení na Tlusté a Hubené, které se pak uplatňovalo při mnoha příležitostech během celého čundru. Po příjezdu jsme si začali hledat místo k přenocování. Předtím jsme se ovšem museli stavit v hospodě na večeři. Bohužel nevařili. Martina si lehla na plácku před hospodou a prohlásila, že bude klidně spát tady. Nakonec jsme se ale utábořili na loučce kousek za městem. Před usnutím jsme místo počítání oveček vyjmenovávali prvočísla a metodou hrubé síly jsme se pokusili ověřit, že prvočíselná dvojčata se táhnou až do nekonečna. A skutečně jsme až do dvoustovky, kdy se hra začala komplikovat, a tak nás přestala bavit, na žádnou horní závoru nenarazili. Škoda že prvočíselná trojčata jsou jen jedna. Pozorovali jsme padající hvězdy. Zajímavé bylo, že padaly, jen pokud se David zrovna nedíval.

Sobota 15. 7. Probudil nás vytrvalý hluk, který vytvářel dřevorubec se svou motorovou pilou. Posnídali jsme a pak se dlouho dohadovali o dalším postupu. Michal chtěl nechat batohy na místě, projít si skály a pak se pro ně vrátit. Ostatní byli proti a mínění většiny nakonec zvítězilo. Doplnili jsme zásoby v Teplicích a vyrazili do skal. Cestou se často svolávaly schůze, na kterých se rozhodovalo o trase. Cesta vedla mokřinami po dřevěných chodníčcích i skalami po dřevěných schodech. Místy bylo dost obtížné se s batohy protáhnout (například skrz Myší díru, kde Hanka prodřela batoh), ale přesto se nikdo na louku, kde jsme přenocovali, nevrátil. Projeli jsme se v lodičce po jezírku a viděli vodopád, který ovládal na zavolání Krakonoš. Také jsme viděli skalní kapli, kde měl svoji destičku každý, kdo ve skalách zemřel při hraní tasemnice. V Adršpachu jsme navštívili hospodu. Vylezli jsme na skalní hrad Adršpach. Jeden úsek cesty byl obzvláště krušný, byli jsme napadeni množstvím ovádů. Martina a David předváděli na křižovatce lesních cest otce Abrháma a jeho sedm synů. K přenocování jsme si našli pěkné místečko v ďolíku na kraji louky u lesa, na které nebylo odnikud vidět. Uvařili jsme si polévku a zapálili oheň. Z klidu nás vyrušilo řehtání koní kdesi za obzorem našeho ďolíku. Seděli jsme u dohasínajícího ohně, zpívali písničky o koních a zvažovali možnost, že nás ve spánku podupou. Spát pod širákem se najednou nezdálo bezpečné, a tak se nás směstnalo sedm do stanu, který měl David původně sám pro sebe:-) Utvořili jsme tzv. sendvič: ve spodním patře Tlustí, v druhém patře Hubení a navrch pak kapitánka Hubených, Míša. Když pak stan opustila neustále remcající Hanka (Tlustí), dalo se i trochu spát. Martina dokonce spala tak tvrdě, že ji nevzbudily ani průběžné systémové změny v uspořádání těl.

Neděle 16. 7. Koně nás nakonec nepodupali a noc jsme přežili víceméně ve zdraví. Naše další cesta vedla do místa zvaného Skály. Vydrápali jsme se na skalní hrad a na oběd zašli do hospody. Následující úsek trasy na Ostaš jsme prošli rychlejším tempem, převážně se stoupalo, rovinku využil Michal k předvedení akrobatického pádu a roztržení si kalhot. Na Ostaši u kempu došlo k dělení. Většina zamířila na vlak a ku Praze, Hanka, Míša, Adam a Štěpán pokračovali neohroženě dál. Po doplnění zásob vody podrobně prozkoumali skalní bludiště na vrcholku kopce, Sluj Českých bratří a Kočičí hrad. Se zapadajícím sluncem se vydali hledat místo k přenocování (Kočičí hrad neprošel) a nalezli ho na loučce u hnojníku. K večeři byla bramborová kaše a pak už se dospával deficit z předchozí noci. Přeci jen v sendviči se kromě Martiny, která si celou noc pochvalovala, nikdo moc nevyspal.

Pondělí 17. 7. Dospávání se zdařilo, konečně nás nebudilo sluníčko. Pokračovali jsme výstupem na Hvězdu, kde jsme našli zavřenou restauraci a otevřený bufet. Nasytili jsme se, načepovali vodu a pokračovali po hřebeni Broumovských stěn. Cestou jsme obdivovali skály, motýly a všudypřítomný výhled na Broumov. Minuli jsme Supí koš a Kamennou bránu – tu Adam hrdinně zdolal. Celá oblast je hustě protkána sítí turistických stezek, a tak se nám stalo, že jsme neustále potkávali tutéž dvojici turistů. Ale jinak to byla pustá divočina, dokonce jsme viděli srnku. Na Junácké vyhlídce jsme provedli zápis do vrcholové knihy, objevili šifru a pak už jsme pospíchali houstnoucí tmou k Sovímu hrádku. Noční pochod byl pro šeroslepé náročný, ale zato místečko ke spaní bylo luxusní – na žluté značce, s obývákem, ložnicí, koupelnou i kuřárnou:-) Pojedli jsme Michalovy špagety s tuňákem a zákusky, podařilo se nám přemluvit Hanku k nocování pod širákem a ze spaní nás (a hmyz) vyrušil jen padající kámen.

Úterý 18. 7. Ráno jsme Hanku zbavili houfu pavoukovců na jejím batohu a čekali na první turisty. Nedorazili. Došli jsme do Machova, pojedli ve výborné hospodě, rozluštili šifru a rozloučili se s Adamem, který zamířil pěšmo do Hronova a dál ku Praze. Zbytek výpravy zamířil do Polska. Zahraničí nás přivítalo dlouhým stoupáním a pak pro změnu prudkým stoupáním na Szczeliniec. Štěpán obětavě hlídal zavazadla (a vyřezával si z březové kůry a poslouchal pověst) a Hanka s Míšou si prohlédly labyrint skal. Krom spousty skalních útvarů viděly také zbytky sněhu(!). Bádali jsme nad mapou. Po schodišti jsme sestoupili do Karlova, doplnili vodu (Štěpán), pohráli si s kočkou (Míša) a poslali pohledy (Hanka). Přeznačená značka nás zavedla na Fort Karola a vyřešila tak otázku kde spát. Ze skal bývalé pevnosti byl překrásný výhled na západ slunce. Dohadovali jsme se, kde zítra slunce vyjde. Pojedli jsme rýži a ulehli. (Hanka opět pod širákem!)

Středa 19. 7. Nikomu se nechtělo vstávat na východ slunce, a tak jsme se mohli jen dohadovat, kde skutečně vyšlo. První turisté dorazili kolem deváté, to už jsme měli zabaleno a byli jsme po snídani i po čajovém dýchánku. (Hanka pila čaj bez cukru!) Překonali jsme překážkovou dráhu (polotovar schodů) a pokračovali na Skalník a Bledne Skaly. Vykonali jsme prohlídku a dostali mapky (vstupenky jsme ale museli vrátit). Během další cesty jsme potkávali v protisměru zástupy turistů, kteří nás s úctou (však jsme šli s batohy a odtamtud) zdravili. Polsky, takže jsme měli příležitost pilovat přízvuk:-) Dorazili jsme do Chudoby (Kudowa-Zdrój). Ač lázně, voda žádná a děsné vedro. Hanka si směnila ve směnárně peníze a pak se je zoufale snažila utratit. Ale utrácela za samé dobré věci, jako například pití. Závěrečný úsek cesty k hranicím byl asi nejhorší. Vedro, silnice a vedro. Hranici se nám na několikátý pokus přejít podařilo a v zastávce Náchod-Běloves jsme dokonce chytili vlak. S několika přestupy (a čekáním v Hradci, kde jsme před nádražím kouzlili s mobily a hráli karty) jsme dojeli pozdě večer až do Prahy. A to už byl definitivní konec tohoto čundru …


Byl jsi na čundru a máš pocit, že to bylo úplně jinak? Nebo že se tady na něco zapomnělo? Pak zmáčkni tlačítko Editovat a přispěj do deníčku.

  • Já teda MÁM pocit, že to bylo jinak! Kdo to psal?! Proč jsem tam za největšího ospalce? Proč se tam nepíše nic o tom, že jste vždycky čtyři hodiny vstávali a snídali, zatímco já jsem na vás čekala sbalená? Martina